Naše první znaky
Příběhů máme hodně, znakování nás provázelo každým dnem a některé znaky používáme stále. Vybrala jsem pro Vás tedy příběhy, které se mi líbí nejvíce. Budu moc ráda, když mi pošlete také Vaše příběhy, které budu moc zveřejnit.
HOTOVO
Když bylo Terezce 8 měsíců, chytla velkou rýmu a my museli začít odsávat. Terezka se pochopitelně necítila dobře a zvuk vysavače s následným odsáváním pro ní bylo dost traumatické. Plakala hned, jak se vysavač zapnul a dlouho po té, co se vypnul, nebyla k utěšení. Znak HOTOVO jsme již používali, ale jen u jídla. Napadlo mě, použít ho i u odsávání. Po druhém odsávání pochopila, že když ukáži HOTOVO, nic víc se dít nebude. Terezka přestala brečet, i když jsem ještě nevypla vysavač. Následující den neplakala ani při odsávání. Byla jsem moc ráda, že jsem dokázala pomoci Terezce překonat její strach. Přineslo to úlevu nám oběma. Když se totiž rýma v 18ti měsících objevila zas, sama si řekla, že je čas jít odsávat. Dokonce odsávala všem panenkám, aby se jim také ulevilo
JÍST
Babička Anuš bydlí na vesnici blízko lesa a my tam dříve bydleli také. Když měla babička čas, ráda jela s kočárkem na dlouhou procházku k lesu, aby se Terezka nadýchala čerstvého vzduchu. Bylo již pravidlem, že jsem Terezku slyšela brečet na celou vesnici a babička na mě již od branky volala: „Jano, už jsme tu. Terezka má asi hlad!“ Jednoho dne se stalo, že jsem ani nezpozorovala jejich návrat. Babička na mě jako vždy volala: „Jano, už jsme doma. Terezka má hlad.“ Sešla jsem udiveně do předsíně o patro níž a ptala se jí: „Jak to víte? Vždyť nepláče.“ „Chvilku po tom, co se vzbudila, si začala plácat ručičkou u pusy (znak JÍDLO) a tak jsem s ní pospíchala domů," vysvětlovala babička. „Musím říct, že to bylo lepší, než když mi celou cestu plakala,“ dodala babička. Byla jsem sama překvapená, že babička znakování ocenila, protože byla vždy proti. Také mě potěšilo, že už Terezka nemusela plakat a uměla nám říct, že má hlad. Bylo jí tenkrát teprve 11 měsíců.
DOMŮ
Na kurz Znakujeme se zpěvem a hrou jsem Terezku přihlásila v roce. Po 3. hodině v kurzu jsme odjeli k babičce Janě, která šla s Terezkou hned na dětské hřiště. Zdálo se mi, že se vracejí brzy a tak jsem babičce řekla: „moc dlouho si to tam s ní nevydržela.“ Babička ale s úžasem ve tváři všem začala vyprávět: „Já bych tam klidně ještě byla, ale představte si, že Terezka na sebe ukázala prstem a pak udělala tohle (babička předvedla znak DŮM). To jsem ještě neviděla, aby si takhle malé dítě řeklo, že chce domu.“ S nadšením to ještě šla vyprávět ostatním. Sama jsem byla překvapená, že dokázala použít znaky, které jsem jí vůbec neučila. Znaky jí byli předvedeny pouze 3x a to s týdenními odstupy.
PÍSNIČKA
Stejně jako znak DŮM si Terezka z kurzu odnesla znak PÍSNIČKA. Zpívám celkem nerada a tak jsem jí zpívala jen v situacích, které jsem považovala za nutné (když nemohla usnout, byla nemocná,…). Ještě během kurzu začala Terezka znakovat písničku celkem často. Znakovala jí když jsme byly na procházce, před každým spaním, u koupání nebo jen tak, když jsme si hrály. Ze začátku jsem se jí vždy ptala: „Ty chceš, abych ti zpívala?“ Když pokaždé kývla na znamení souhlasu nebo řekla jo, tak jsem usoudila, že se jí i můj zpěv líbí. Přestala jsem se jí už tedy ptát a automaticky jsem začala zpívat, jakmile ukázala PÍSNIČKA. Jelikož v této době znakování spousta lidí (maminek) v mém okolí nevěřila, dávala jsem znak pro písničku jako příklad naší komunikace beze slov. Nedokáži si představit, jak bych jinak pochopila, co po mě Terezka chce. Doma by u kázala na CD přehrávač. Na co by ale ukázala venku, v koupelně, v posteli?
SPÁT
Terezka chodí spát vždy v 7 a někdy i později, protože nemůže usnout. Bylo to asi v jejích 14ti měsících, kdy ke mně přišla a ukázala znak SPÁT. Jelikož si už v této době vymýšlela své vlastní příběhy, zeptala jsem se jí: „Kdo chce jít spát?“ Ukázala na sebe. „Opravdu chceš jít spát ty a ne panenka?“ zeptala jsem se rozpačitě. „Je teprve 6 a spát chodíme v 7. Znovu ukázala na sebe a SPÁT. Vykoupala jsem jí tedy a uložila do postele. Během chvilky usnula. Jsem si jistá, že kdyby mi neuměla říct, co chce, vymýšlela bych všechno možné, abych jí vyhověla, ale spát bych jí dala až v 7. Měla jsem velkou radost, že nemuselo vůbec dojít ke stresu z nedorozumění a pláči.
BOLÍ
V 17ti měsících dostala Terezka střevní chřipku. Díky ní se jí na zadeček dostala bakterie, která způsobila neuvěřitelné opruzeniny celého zadečku. Bylo nutné zadeček začít natírat speciální mastí, aby se zahojil. Když jsem si Terezku položila na přebalovací pult a chtěla jí začít mazat, doslova začala pískat bolestí. Málem jsem se rozbrečela, protože bylo jasné, že jí to musí strašně bolet. Okamžitě jsem jí začala ukazovat znak BOLÍ a utěšovat jí. Doposud jsme tento znak nepoužívaly. Během prvního dne se ho naučila. Místo strašného pískotu během celého procesu mazání (opakovaného každé 2 hodiny), ukazovala BOLÍ, pouze když jsem jí mazala ty nejhorší části. Vždy jsem souhlasně vysvětlovala, že jí rozumím, ale namazat to musím. Poslední skvrna zmizela po týdnu. Do té doby už Terezka uměla říct slovo bolí. Tento znak jsme tedy využily pouze k jedné situaci, ale i tak nám dost pomohl.
PTÁK
Terezka seděla u stolu a obědvala. Najednou na mě zavolala. Přišla jsem k ní a ona ukazovala ven z okna a znak pro PTÁČKA. Koukla jsem se ven, ale žádného ptáčka jsem neviděla. „Nic venku nevidím. Ty si viděla ptáčka?“ ptala jsem se. „Jo“ řekla Terezka. „Já ho ale nevidím, je tam ještě?“ ptala jsem se dál. „Ne“ zněla její odpověď. „Aha… Ty si viděla ptáčka, ale už tu není. Odletěl. Jaký byl ten ptáček? Byl malý nebo velký?“ vyzvídala jsem. Terezka ukázala znak VELKÝ. Ještě chvilku jsme si o ptáčkovi povídaly. Bylo na ní vidět, že je ráda, že jí rozumím a může se se mnou podělit o své dojmy a o to, co jí zajímá. Později jsem se nad touto situací zamýšlela. Říkala jsem si, jak je úžasné, že mi mohla ukázat, co viděla a že jsme si o tom mohly dokonce popovídat. Kdyby pouze ukazovala na okno a já venku nic neviděla, náš rozhovor by netrval moc dlouho. Tenkrát bylo Terezce 18 měsíců a od té doby mi často ukazovala, co viděla z okna (sousedovo kočku, letadlo, ptáčka, zajíce, psa…). Dokonce mi vyprávěla o tom, co dělají, když je nevidíme. Byli to jednoduché příběhy, ale krásné .